Jsem napadána nápady

Článek o mně publikovaný v Pravém domácím časopise v prosinci 2014

Jsem máma dvou kluků, milující a milovaná žena a manželka, inspirovaná a inspirující ilustrátorka, čerstvá venkovanka, protřelá cestovatelka, zapomenutá architektka. Láká mě a táhne poznávání světa vnějšího a vnitřního. Baví mě surfovat na vlnách nápadů, zážitků a zkušeností a současně jsem ráda ukotvená v čase a prostoru doma v našem lese. Kořeny i křídla se snažím ladit do rovnováhy. Ne vždy se mi daří a to pak klopýtám vyčerpaností a utápím se ve smutcích, ze kterých se snažím vykřesat další zkušenost.

Cesta k sobě

Tvůrčí dílo mého života jsou inspirační obrázky na témata životních moudrostí. Kartičky „Cesta k sobě“ jsou odpovědí na to, co mi scházelo. Sama jsem potřebovala najít nějaký způsob, jak jinak než slovy zprostředkovat našim synům moudrost, která mě samotnou posunuje a učí. Nejdřív jsem je chtěla jen nakreslit a promítnout tam své zkušenosti a poznatky, které bych ráda předala svým dětem. Teď ale vidím, jak to se mnou cvičí a převádění toho, co kreslím, do praxe, mě samotnou občas dobíhá. Je mi jasné, že obrázky nikoho nespasí. To co v nich je, bylo opravdu už tisíckrát řečeno a napsáno. Důležité je ale žít těmito moudrostmi, přijmout je za své. Snad mé obrázky v „krabičko-rámečku“ inspirují i váš každodenní život.

Výpravy do zapomenutých zákoutí

Propadla jsem touze prozkoumávat svět z jeho různých pohledů. A pohledy dovnitř jsou zrovna tak dobrodružné jako toulání se světem. Mé dávné dlouhodobé výpravy do Austrálie, Afriky a Asie v 90-tých letech jsou ošperkovány střípky zážitků jako: sama několik dní v odlehlé masajské vesnici nebo v jeskyních s hledači opálů v srdci Austrálie; ve stanu se svatými muži v Indii na upatí Himálaje; poslední lodní třídou ze Sumatry až na Flores; na kole po hranicích Sahary… Zpětně si uvědomuji, jak mě tyhle výpravy do neznáma naučily nebát se koukat za roh, hledat nové pohledy na věc a prolézat zapomenutá zákoutí lidství, mé duše a mého ega. Cestování vnímám jako velkou investici do nás samotných. Většina mých důležitých nápadů vznikla na cestě, kdy je člověk odevzdaný volnému plynutí času a světa.

Kreslím inspirační obrázky pro malé i velké. Vymýšlím a tvořím zábavné a vzdělávací hry pro děti. K tomu všemu mě inspirovali moji synové a touha předat jim mnohé z toho co vím a co se stále učím.Ačkoliv jsem vystudovala architekturu, tak mě vždy spíš táhlo kreslení. Je zajímavé, že jako malá holka jsem vždy chtěla být výtvarnicí, ale nakonec jsem z rozumových důvodů skončila u stavařiny. Kreslením jsem si vydělávala na své cesty i na svých cestách po Austrálii. A mnohokrát se mi potvrdilo, že je dobré umět něco jiného, než umí ostatní a dělat to dobře. Hned po škole jsem se svým budoucím manželem založila v Praze malé, ale šikovné grafické studio, které v současné době pomalu rozpouštíme a dáváme se na cestu vlastní tvorby a výroby.

Když se děti chechtají

„Cesta z města“(z Prahy) nás ale lákala čím dál víc a to také dalo impuls vytvořit nějaký plán na obživu na venkově. Troufli jsme si půjčit peníze a investovat do prvního vydání mých her a to dalo základ malému autorskému nakladatelství. Knížkohry vznikly na popud věčných hádek mých dětí u „Člověče, nezlob se“, z rezignace na příliš složitá pravidla u některých her a na nepoměr cena/výkon u her jiných. Ráda utíkám od počítače k tužce a nechám se unášet představivostí, utápím se v detailech, vymýšlím nová pravidla her a komponuji staronové světy. Mám ráda, když se děti smějí a velmi mě inspiruje, čemu všemu se to chechtají. Do průběhu her se snažím vpasovat podněty k milému špičkování a taky trochu k nenásilnému přemýšlení a vzdělávání. Na světě je už pět sad „knížko-her“, které pro velký zájem každý rok dotiskujeme. Dokonce letos vyjdou i v Holandsku a Estonsku a možná se vydají i do dalších zemí.

Proti vzpouře těla

Žijeme na kraji lesa u malé vesnice kousek za Prahou. Splnili jsme si s manželem náš sen. Já jsem pro nás navrhla dům a můj muž ho ve spolupráci s místním zedníkem postavil. Už si ani neumím představit život bez možnosti lehnout si na zem a koukat do korun našich dubů a borovic, kdykoliv se mi zachce. Pracujeme z domova, a kdo může říct, že sbírá hříbky pohledem z okna od počítače. Baví nás přírodní život, ale máme rádi i technologie. Mému muži neunikne, co je nového v grafických programech nebo co nového Apple zas vymyslel. Baví nás otevřenost k novému, kterou vyvažujeme tíhnutím k našemu domovu a jeho okolí.

Velkým učitelem mi je i autoimunitní vzpoura mého těla ze skupiny revmatologických diagnóz. Doktoři tomu říkají nemoc a ještě ke všemu nevyléčitelná, jen utlumitelná. Já ji ale říkám vzpoura, protože slovo NEMOC v sobě obsahuje beznaděj a nemožnost něco dělat. Bolestmi mě provází hezkou řádku let. Touha porozumět jí mě přivedla k meditacím. Snažím se relativně úspěšně ukecat buňky mého těla J.

Srážka galaxií v hlavě

Nápady mě doslova napadají a v mém pomyslném šuplíku je jich pěkná hromada, která zraje a čeká na svůj čas. Často tak předbíhám sama sebe a musím se nutit žít přítomností. Nestydatě tuneluji myšlenky vesmíru a snažím se je přivádět na svět. Občas to v mé hlavě vypadá jak při srážce galaxií a já nevím, do čeho se mám pustit dřív.

Momentálně pracuji na obrázcích k dalšímu dílu karet „Cesta životem“ a v šuplíku zrají náměty na partnerské karty. Ráda bych dělala ještě spoustu jiných věcí, šila, batikovala, vyřezávala… Užívám si radost z tvoření a jak osel za mrkví se ženu za finálním výsledkem. Jsem ráda, že už vím, proč jsem se narodila, že jdu po své cestě pevným, rozverným i odvážným krokem. Rozhodně nemám vše zvládnuté tak, jak bych chtěla. A to je právě to, co mě udržuje v hledání…

Pravý domácí časopis je úžasný inspirující měsíčník pro vědomé a vnímavé lidi 🙂 www.pravydomaci.cz